Má cesta víry - zveřejněná v Církevních novinách Pavlou Váňovou

Má cesta víry.

 Pocházím z ateistické rodiny. O Bohu jsem neslyšela a ani mne nenapadlo, že by to mohlo být téma pro mne. Letmý pohled na hlouček u kostela mi občas připomněl, že jsou lidi, kteří věří, že on všechno vidí, a bylo mi záhadou, jak to asi dělá. Když mi bylo devatenáct – to už jsem byla z domova a žila na svou pěst - jsem se zalíbila mladému křesťanovi, který si usmyslel, že mě musí zachránit. Přišlo mi to tenkrát hodně sektářské, a tak jsem před takovými lidmi utíkala snad i ve snech. Moje dětství bylo komplikované, a nemohl za to jen můj nevlastní otec. Dokonce jsem po nezdařených pokusech opustit tento svět skončila v psychiatrické léčebně. V léčebně si mnou se mnou promluvil doktor psychiatr, mimochodem náš rodinný přítel a pomohl mi z ní odejít. Před odchodem mi řekl: Netrap se tím, co bylo, a žij. Vzala jsem to radikálně a odjela za hranice. Podle zavedených pořádků jsem se fakt spíš potloukala, žila jsem poněkud světácky až destruktivně. Na spořádaný život jsem žádnou příručku nedostala. Procestovala jsem tak kus Evropy a žila v Německu a nějaký čas i v Řecku. Pán Bůh se už na to asi nemohl dívat, a tak si mne povolal na kobereček v 25 letech. Prožila jsem klinickou smrt a podruhé se narodila. Tímto okamžikem pro mne začal existovat svět, o kterém jsem jenom tušila hluboko uvnitř své duše. Svět s Božím řádem, s platnými pravidly a zákonitostmi. Svět plný barev, lásky, energie a dimenzí. Svět, který objevuji každým dnem při své cestě "domů", kde cítím, vnímám, a rozumové pochopení bývá často vedlejší. S tím prožitkem umírání se z ateisty ze dne na den stal věřící člověk. Začala jsem bádat, co jsem vlastně zažila – tím, že se duše přichystaná na odchod z těla setkala s Bohem. Začala jsem toužit po tom, abych opravdově vnímala Boha v sobě, a tak jsem hledala, u jaké církve bych se nechala pokřtít. Mezitím jsem zjistila, že jsem dostala neskutečné Boží dary a učila se s nimi zacházet. Objevila jsem vnímavost na problémy lidského těla a schopnost ulevit lidem citlivou masáží. Stala se ze mne masérka. Ale také jsem třeba schopna vyhledávat vodní zdroje, zabývám se kineziologií a dalšími technikami, a dodnes stále něco studuji. Po objevení těch netušených schopností jsem začala pomáhat tam, kam mne Bůh poslal a těm, které mi poslal. Ve 32 letech se mi stalo něco moc zvláštního. Zjevil se mi Kristus, bylo to neskutečné a slovy se to snad ani popsat nedá, skoro jako hologram. Byl se mnou 3 hodiny a pak zmizel. Docela to se mnou zamávalo a moje hledání církve dostalo rychlejší spád. Mezi tím vším jsem se vdala a porodila dvě krásné děti. Ale snaha o nalezení církve přinesla i otřesy. Nejen pro církev katolickou, ani pro evangelíky jsem nebyla vhodným adeptem. Dost mne to vzalo, když mi katolíci řekli, že jsem ďáblovo ditě, a že se musím kát a všeho zanechat. Stáhla jsem se do ústraní a hledání církve a pokřtění šly do pozadí. Avšak Kristus se mi opět zjevil. Bylo to před třemi lety, jasně vedl mé kroky a vede je dodnes. Byla to má spása a obroda duše. Ta zakoušela úžasné božské záchvěvy milosti a lásky. Myslím si, že právě skrze modlitby jsem byla nasměrována tak, jako by informace samy přišly, a nakonec mne souvislosti dovedly až k Církvi československé husitské. Bylo to jako být doma - tam nahoře. Otevřené a laskavé přijetí paní farářky Světluše Košíčkové z Brna-Tuřan, po tolika chladných nezdarech, to bylo něco, co nemělo obdoby. Zahrnutí láskou - jako když se malé dítě vrátí domů. Na Štědrý den 24.12. 2017 v 10 hodin jsem přijala svátost křtu. Je to důležitý mezník. Kristus mne provází a vede neustále. Vnímám potřebu více být s Bohem a nechat se jím vést. Čím více se odevzdávám, tím více zázraků se děje v mém životě a v životě lidí, které potkám. Pomáhám umírajícím, lidem v kómatu, ale i duším, které opustily tělo a nedošly k Bohu domů. Skrze Krista lidem i sobě navracím víru a celistvost. Snažím se o naše vzájemné propojení s Bohem a o chválu života na této krásné planetě. Netuším, jaký je záměr Boha, jen vnímám vedení, kterému se občas bráním. Avšak spojení s Bohem skrze Krista je čím dál tím silnější, moje staré strachy pomalu mizí a já se stávám čím dál tím více jeho služebníkem. Ráda bych poděkovala všem, kdo se podílejí na mém životě. Cítím vděčnost i odpovědnost a podle svého tempa a nastavení přijímám s pokorou vše, čeho se mi dostane. Bůh nám všem žehnej.